Vietcong2
   >> Vietcong deník

Deník Vietconga Nha'muraiho. Články zde budou přibývat tak často jak si mladý bojovník Vietcongu Nha'murai bude zapisovat svoje zážitky do svého deníčku, který nosí ve válce vždy s sebou.
Pozn.: Opravdový autor deníku Full van Hack


Z deníku Nha'muraiho - Major vs. má pěst:
Nemůžu vymazat z paměti, když jsem nemlátil majorovi v domění, že je to Amík (tedy, měl jejich uniformu, aby oblboval ženský v baru asi 5km od našeho tábora). Když jsem přišel minulou středu do baru, stál tam Amík, a balil naše Vietnamky. Bylo nás tam hodně Vietnamců, ale nikdo se po něm nevrhnul, já to ovšem nachápal, tak jsem po něm skočil s nataženou pěstí. Praštil jsem ho asi pět krát, avšak co se pokté stalo jsem nepochopil.
Zakopl o vlastní nohu a spadl na zem takovým způsobem, že se zahryznul do ruky, kterou si dal před sebe, aby neokusil hlínu pod sebou. Nezvedal se. Vietcongové okolo mě stáli, a vysvětlovali mi, že to je Vietnamec v amícké uniformě aby udělal dojem. No zkrátka, jakmile jsem přišel zpět do tábora, velící důstojník po mně začal řvát, jako bych právě oznámil, že jsem s úspěchem zabil Ho Chi Minha! Dostal jsem ránu, a když jsem se probudil, měl na stolku v naší nemocničce medajli za speciální zásluhy. Později mi bylo vysvětleno, že údajný major byl špionem ve spojení s Amíky a rány do hlavy, které jsem mu uštědřil mu způsobily výpadek paměti.


Z deníku Nha'muraiho - Prázdniny - dovolená:
Milý deníčku, je 1.července, určitě ti nemusím říkat co to pro mne znamená! No, i přesto, že už do školy dávno nechodím, tak jsou i pro mne prázdniny! Je pravda, že budeme mít přes dovolenou pohotovost, jelikož se povídá, že pojedeme studovat tunely pod kopcem Nui Pek, kde se nedávno dostavil tábor Amíků, snad si nás nevšimnou. Odjíždíme za 2 dny.

Nazdar deníčku, celé 2 dny jsme měli shon
po lopatách, to snad budeme ty tunely kopat? No, jestli ano, tak prý budou sloužit jako útočiště pro mladší generaci, prý asi Nui Pek přepadnou, no stejně to bude až v další generaci. Ale pochybuji, že se jim to povede, už jen pro to, jestli se jim povede jako mě v pátek 13. Za hodinu odjíždíme, na to si jdu dát rýžově pivo, ale nesmím to přehnat jako minule, to totiž mělo rýžové pivo 95% alkoholu, stačilo 5 kapek a pivo bylo po celém baru.

Už sedím v transportu. Nedá se tu moc psát, obzvláště když tu jeden muž jde opravdu dost cítit! Lítají kolem něj mouchy, myslím, že ty lopaty jsme nemuseli brát, většina mužů jsou tu také lopaty!
Za 2 dny se máme prokopat do nějakýho západního sektoru.

Už jsme prý tam. Sakra!!! Měl jsem štěstí, že jsem z naší stravy tak zhubl, alespoň mi to umožnilo rychlý únik tunelem před Amíkem s nechápavým obličejem, ani se mu nedivím, když uviděl mou hlavu v díře uprostřed tábora. No bohužel jsem se dostal dál, než jsem měl. Tak, myslím, že další dovolenku dlouho mít nebudu, jestliže Amíci uvidí tu cestičku, kterou jsem před nimi utíkal. Asi se zase díky mě stěhujeme, takže zdar v novém táboře!!!


Z deníku Nha'muraiho - Pořádná pařba :
Deníčku, po rozpadu party jsem asi měsíc byl skoro na dně. Myslel jsem, že přináším lidem jen smůlu a neštestí. Klukům z dělostrelectva mě bylo líto. Tak mě pozvali na jejich páteční pařby. Byl to nejnezapomenutelnější den v mém životě. Sehnali jsme si hafo rýžového vína, takže to byla pařba, na kterou bych stejně nezapoměl. Našemu novému radistovi, se podařilo sehnat Vodní dýmku, takže jsme do ni nalili rýžové víno, a už to jelo. Nikdo nedokázal do rána spát, kdo by taky mohl, nalití 5 bednami rýžového vína, 6 bednu jsme vylili do dýmky, a po Ur'galovém vystoupení, kdy si omylem do dýmky nasypal střelný prach, to už nešlo zůstat ležet, jelikož když vydechnul do ohně, tak jsme se báli, ať neshoří tábor, radši to zapil lahví. Když jsme se pak druhý den odpoledne probrali z narkózy, co šla od latrín, nestačili jsme se divit.
Nikdo totiž nerozuměl vlastního slova. bylo toho na mě moc, tak jsem opět upadl do spánku. Hochům trvalo, než mě probudili, komu by to netrvalo, když jsem upadl tak rychle, že jsem se praštil do hlavy o bednu. Dalši den jsme ošetřili zranění po výbuchu zásobníku z AKčka, který jsme použili, aby se oheň rozhořel. Byly to památné dva dny!


Z deníku Nha'muraiho - Moje zvířátka :
Milý deníčku, nevím jak mě to napadlo, ale z nudy budu psát o mých zvířátcích. Mé první zvíře byl cvrček, měřící asi 5cm na délku, a 3cm na šířku. Krmení nebylo těžké, jelikož byl soběstačný, on totiž sežral, co viděl. Pak jsem ko vyhnal hrát si s kameny na minovém poli, ale tenkrát jsem nevěděl, že tyhle miny nejsou nášlapné, ale že reagují na zvuk, což nevěděl ani cvrček, takže si k večeru začal hlasitě cvrkat u nejbližší miny... Nemusím ti říkat co se stalo...
Mé další zvířátko jsem dostal jako dárek od prodejce smažených žabích oček. Samozřejmě to byla žába, byla dost plachá, a ani jsem ji na pole nemusel hnát, a když se nafoukla, bylo už pozdě... Ale smutek vyhnalo nové zvíře, hmyzovitá šelma jménem Pavouk. Tarantule, z rodu nejjedovatější, tu jsem našel ráno. To vím, jelikož jsme až do rána odstraňovali zbytky žabích stehýnek, upečených v poli. Byly super, nemuseli jsme pak shánět snídani. No, Tarantule se mi zběhla se Sklípkanem, a dokonce mě pozvali na svatbu (i když si to třeba jen namlouvám) Tak to byla síla... Další zvíře byl Pes, který mi ukousl palec a ukazováček, levé ruky. Z těch dostal slepé střevo, utratit jsme ho nemohli, byl to přece člen rodiny! Od té doby jí pár jihovýchodních států Asie psy. Nyní je mým zvířátkem tank starý 4 roky. Převážně žere stovky nábojů, a když je pohotovost, tak tisíce. Bomby žere pouze o pohotovosti v předních liniích. To je celkem vše. Zdar!


Z deníku Nha'muraiho - Vietcongský neobyčejný výlet :
Milý deníčku, jsou 4hodiny ráno, a já si jdu konečně lehnout, musím něco naspat, službu mám v 5:00. Včera náš tábor podstoupil neobyčejnou výpravu. Byl to výlet, na který nikdy nezapomeneme. Ráno jsme vstávali v 5:00, abychom stihli uprchlický autobus. Ten byl samozřejmě jen jako maskování, sebrali jsme ho v příkopě, bez kol. Museli jsme tedy nést konstrukci, a přitom běžet, myslím, že tomu kreslenému seriálu se říkalo Flinstones, viděl jsem to jednou, když mě zajali amíci.
Šlo vidět, že máme skvělou kondičku, běželi jsme 123km, ale jen okolo tábora, a pár vesnic pobliž. Trvalo nám 3hodiny, než jsme doběhli na konec tábora. Tak jsme se šli projít bez autobusu. Cestou jsme objevili výborné bobule, sice nám pár NVA zezelenalo, že jsme je pak nemohli najít v uniformě. Když jsme se vrátili k autobusu, čekali na nás uprchlíci, tak jsme je přibrali, a běželi jsme do nedaleké džungle je vysaďit. Místo výsadku jsme přeběhli, tak jsme se museli zase vrátit trochu zpět. Pak jsme se po té džungli trochu porozhlídli. Bylo tam hodně druhů zvířat, od hovniválů po zakrslé veverky s rudýma očima. Cestou zpět do tábora jsme se opět nemohli nabažit pohledem na zelené NVA, co požírali bobule. Nakonec jsme ještě běhali okolo tábora a vesnic, až jsme doběhali. Kdy jsme doběhali? Včil. No, řekl bych, že menší procházka nikomu z našeho oddílu neuškodila, až na 99,9% jedinců. Deníčku, příště poběžíš taky!


Z deníku Nha'muraiho - rozpad naší party :
Byli jsme tehdy čtyři, já, Dral'urgy, typický optimista a trochu "věštec" Tunder'pool, a náš bojový Pre'dator. Byli jsme taková nerozlučná parta. Každou sobotu jsme seděli u hlavního stanu, a Dral, jakožto radista, nám vždy sehnal basu rýžového vína. Byl to pro nás jakoby svátek, někdy jsem tam jen seděli, a neměli chuť, tak jsme si povídali o tom, co budeme dělat, až se odsud dostanem zpět do našich domovů v severovýchodním Vietnamu, povídali jsme si, co uděláme jeden pro druhého.
Jednu sobotu se však Tunder zatáhl do vypravování, a začal mluvit o tom, že je to možná na posledy, co se vidíme takhle po hromadě, říkal, že zítra to už může být všechno jinak. My jsem ho nebrali vážně, řekli jsme si, že se asi trochu víc opil. Druhý den mi však jeho slova vrtaly hlavou. Co když to byl jeho druh loučení? No, přestal jsem na to myslet, protože začal poplach, prý uteklo pár Vietcongů z tábora. Všichni si nastoupili do řady, a velitel nás začal volat. když však došlo na jméno Tunder'pool, nikdo se neozval. V tu chvíli mi přejel mráz po zádech, mělo mi dojít, že něco chystá, ale už bylo pozdě. Další jméno, po kterém bylo jen hrobové ticho, bylo Pre'dator. Stál jsem stuhlý, a ani jsem skoro nedýchal, jediné jméno, z naší party se ozvalo, Dral'urgy. Po skončení nástupu, mi vše vysvětlil. Tunder s Prem mu řekli, že musí opustit tábor, že by se jinak zbláznili, oba měli jako jediní z tábora děti. Řekli Dralovi, jestli nejde s nima, ten odpověděl, že ne, že se bude snažit partu udržet do posledního dechu. To se mu však třetí den stalo osudným. Jak jsem již napsal v minulém článku, deníčku. Bohužel se parta rozpadla, dřív, než jsem čekal.


Z deníku Nha'muraiho - můj horoskop :
Milý deníčku, zde přikládám svůj horoskop: Kozoroh: Dávejte si celý týden velký pozor v práci, budou se vám dít opravdu hrozné věci, a budete trpět nedostatkem peněz, a lásky!
A co se mi celý týden dělo?
V pondělí jsem přišel do služby poslední, dělal jsem 300 kliků, když jsem se zvednul, spadla na mě cihla, ale neboj, rozlomila se mi o hlavu, a každý kus dopadl na nohy! Když jsem šel spát, nemohl jsem usnout, tak jsem šel do našeho baru.
Oči jsem měl zamlžené, takže jsem bar minul, a vstoupil jsem do kapitánova stanu. Ten se zrovna převlíkal ke spaní. Když řekl ,,Vypadni!" Usnul jsem, a v pádu jsem narazil do nočního stolku, kde měl fotku své ženy. Chtěl mi ustřelit hlavu za to, že jsem o ní řekl, že je kus. Probudil sem se až v baru, kde jsem se dozvěděl, že barmanovi, našemu psovi, dlužím 50 "kamínku", za rýžové víno, které jsem mu včera vypil. Samozřejmě to neřekl on, jelikož psi neumí mluvit. Když jsem mu chtěl vrátit "kamínky", zjistil jsem, že trpím nedostatkem peněz. Druhý den na mě spadla opět cihla, rozlomila se mi o hlavu, a každý kus dopadl na nohy. Jako vždy. Nikdo mi ani nechtěl půjčit! Vlastně jsem s tím i počítal. NIKDO MĚ TU NEMÁ RÁD!


Z deníku Nha'muraiho o škole :
Milý deníčku, je mi 11 let. Už je to přes rok, co jsem tě dostal. Pár vět, co nyní napíši budou souviset se školou, do které se snažím chodit už 5 let! Vezmu to od začátku. Do školy jsem se tehdy moc těšil, jelikož jsem myslel, že název "8.Hochiminhova podzemní škola" je skvělý! Ale první den školy jsem zaspal, takže jsem dostal tupým bajonetem (místo rákosky) po zadku. Bolelo to, ale jako hrdý syn vietconga Nha'nuraise, jsem to vydržel! Ještě ten den jsem mluvil s učitelem o přeložení do:
"8,5. Hochiminhovy podzemní školy". Učitel mi vyhověl. Ale opět jsem první den přišel pozdě, tak mě už nechali být. Jak šla léta dál, zkusili jsme to ještě jednou, ale zase pozdě! Je to snad prokletí?! No, učitel se dohodl s rodiči, že mě tedy přijme, až budu připraven! Ten den je dneska, takže nesmím zklamat! A já věřím, že to dokážu!!! NÉÉÉ!!! To je hodin, přijdu pozdě!!! Už je odpoledne, a opět mě vyhodili s tím, že jsem již ztracený případ, copak za to můžu!!! NE! Za to můžeš ty!!! No, ani nevím, kdo za to může, jelikož neumím uvažovat. Jediné, co jsem se naučil mimo školu, je psát plynule. No, asi budu mít domácí školu. Snad bude začínat až večer! Drž mi palce deníčku. Zítra mám domácí školu! Ale vysvědčení ti dám, až ho dostanu!
.....

Vysvědčení:
Milý deníčku, nezaspal jsem! Tak že jsem mohl dokončit 1.ročník!
Mlácení Amíka: 1
Bodání Amíka: 1
Střílení Amíka: 1
Seskok bez padáku: 2
Seskok s padákem: 1
Házení granátů: 2
Teroristický útok: 4

Prospěl
Průměr: 1,71428


Z deníku Nha'muraiho na Vánoce :
Milý deníčku, právě jsem tě dostal! Je mi 10 let, a jmenuji se Nha'muraih, ani nevím proč. Dnes byly mé první, opravdové Vánoce! Dostal jsem poprvé za 5 let dárek, tebe, přál jsem si sice kudlu, ale alespoň mám do čeho zapisovat záznamy, o svých prvních obětech. Zatím jsem nikoho nesundal, nebyla příležitost. Ale už na pískovišti jsem se dokázal pořádně bránit, můj bývalý kamarád byl 2 dny v komatu. Můj deníčku, odpusť mi to, že jsem do tebe nenapsal dřív, ale nevěděl jsem, kde jsem tě shoval, potom incidentu, s pálením knížek. Je ni už 12 let, a opět jsou Vánoce, bože, to už je rok! No, takže, dnes jsem dostal svůj první, opravdový bajonet! Jěště nemám zbrojní pas, ale to u nás nevadí. Zítra si vyberu svou první oběť . Rodiče půjdou samozřejmě se mnou, ať vidí, na jakou už mám úroveň.
Zjistil jsem, že do tebe budu psát asi opravdu jen o Vánocích, nevím proč, ale vždycky se něco přes rok semele. Už mám 13 let, život zatím zvládám, a toto jsou mé další Vánoce. Dostal jsem svou první palnou zbraň - Tokarev. Zbrojní pas už mám zařízený, přes prodejce koňského trusu. Nějak se mi na lovu obětí zátím nevedlo, ale stále věřím, že to jednou dokážu! Deníčku, co se to kolem mě jen děje! Nestíhám do tebe psát ani o Váncích! Nýní už je mi 14 let. Ten čas sakra letí! Vánoce byly včera, a já dostal AK-47! Samozřejmě se zásobníkem bez nábojů. Rodiče mi je dají až na další narozeniny, což budu mít zítra. 26.12. - Dnes dostanu své náboje! Rodiče mne mile překvapili, koupili mi rovnou 5 plných zásobníků! Ok, jdu na lov po obětech! Je mi už 15 let, takže můžu s klidem řict ,,Když jsem se v 15 rozhodoval, co dál dělat, orání rýžového pole pro mě byla jasná volba!" Mé další Vánoce již proběhly katastrofálně, poprvé se mi stalo, že jsem zapadl řetězy tanku do kravského trusu! Tank byl na místě zničen! Takže jsem se musel rozhonout jinak! Dědeček mě na poli nechce ani vidět, a zbytek rodiny mě chtěl prodat za tolik peněz, za kolik koupili tank! Musel jsem se rozhodnout jinak! Budu Vietcongským partyzánem! Mé příští Vánoce proběhly v klidu mého bunkru ve vojenské vesnici asi 5 mil od kopce Nui pek. Dostal jsem od kluků u nás RPG! Mají mě rádi, jelikož jim poskytuji stálou potravu, přes mého prodejce koňského trusu, od kterého jsem dostal můj již 3 roky prošlý zbrojní pas. Dnes jsem si toto RPG poprvé vyzkoušel, střílí přesně, ještě teď to cítím, v nemocnici. Deníčků!!!!! Tak rád tě opět vidím poté, co mi tě vzali kamárádi, a používali čisté listy na latrínách, doposud jsem tyto stránky neviděl, ani bohužel nevím, k čemu je použili. No, zpět ke mě je mi už 17 let, mám k dispozici palebnou podporu, jsem Radista. Dnes jdu naposled do bitvy se sluchátkem, jelikož mě chtějí přeřadit do bojové služby. Nevím proč, copak za to můžu já? Nevím co ti naši vojáci dělají, když jich z boje přijde tolik zraněných náletem! No, dnes asi budou mé poslední Vánoce, jelikož nevím, jak se ke mě budou chovat u bojové služby. Takže, dnes opravdu odcházím, i přesto, že jsou Vánoce. Moji přátelé mi dali velice krásný dárek, dali mi tank, abych se cestou nenudil! No tak to je konec mých Vánoc, nejsem pro ně někdo výjmečný. Bohužel sbohem deníčku, budeš hořet hezky!!!


Z deníku Nha'muraiho na Den nezávislosti :
Milý deníčku, je 3.července, všichni mluví o nějakém dni nezávislosti, co to je? No, ale alespoň vím, že je to den velké dřiny, stále jsme museli nosit nějaké rakety, pumy, miny a bomby k obrovským dělům, takže dnes neusnu dřív, než zítra. Zítra večer bude prý obří ohňostroj, děla budou prý namířeny na Amíky, ale řekl bych, že i laik jako já pozná, že Amíci jsou na druhé straně. No, snad se jen pletu.
Je 4.července, 2:00 ráno, konečně jdu spát, chci se vyspat alespoň trouchu, vstávačka je totiž za 5 minut, a to pojedeme zase od znova. 2:06 Ach né! Zaspal
jsem, zdarec deníčku!!! Je 19:00, děla jsou stále namířeny stejně. Už se začínají nabíjet první děla, a minomety! Pal!!! Ano! První rakety a bomby už pomalu dorážejí na místo! A Prásk!!! Je to tam!!! Začínají se opět nabíjet děla, a rakety a miny stále střílí! To je teda podívaná, škoda deníčku, že už nemáš ty krásné oči, které jsem ti nedávno snědl z hladu. Jídlo je zde totiž tak příšerné, že na latrínách často vybuchují biologické bomby! Což je občas horší, než minomety Amíků. Je už po střelbě, a myslím, že to Amíci schytali pěkně.
Je 5.července, a já stále koukám na pozůstatky bomb, a jiných výbušnin. Odpoledne jsme se všichni sešli u naší televize, která je zde jediná v celém Vietnamu. Je to černobílá obrazovka s úhlopříčkou 7 palců. Jsou zrovna zprávy, a hlasatel říká ,,Doposud neznámý konvoj zaútočil na Kambodžské sídlo prezidenta, útočili vším možným, minomety, děly, a jinými zbraněmi!!!" Hlasatel pak jestě oznámil, že dokáží určit dráhu letu, takže určí i místo odpalu, a říkal, že až prezident přijde na to, kdo to byl, srovná ho se zemí!!! Takže se musíme stěhovat! Otevřu tě, až najdeme místo k postavení našeho tábora! Sbohem!!!


Z deníku Nha'muraiho na pátek třináctého :
Milý deníčku, je večer, což je pro mne velmi uspokojivé. Ráno jsem se koukl do ponožky, v ní smradem chcípal had! Byl jen silně přiotrávený a nejedovatý. 5 minut po tomto objevu mě uštknul jedovatý had. To nebylo tak hrozné, jelikož jsem to přes tu plíseň na nohou ani necítil. Po pár hodinách jsme měli bojový poplach, nějací Amíci z Nui peku. Jeden běžel přímo na mne! Tak jsem po něm chtěl hodit granát, ale zapomněl jsem si ho v tom spěchu vzít, tak jsem po tom Amíkovi házel bubínky z mého revolveru. Když se mi jeden granát dostal do ruky, odjistil jsem ho, ale já blbec hodil pojistku! Než jsem si to stačil uvědomit, ležel jsem v nemocnici.
Prej nás ti Amíci totálně zničili! To jsem nemohl dopustit! Tak jsem se rozhodl, že se přihlásím do útočné linie! Za 10 minut se to tu hemžilo Amíky. Samozřejmě jsem to schytal do nohy, a než jsem spadl, dostal jsem to i do druhé! Spadl jsem na hlavu, obličejem k zemi, do nosu se mi zapíchl klacík, ale tím, že jsem měl rýmu mě to vůbec nebolelo. Odpoledne už bylo dobojováno, tak jsem se mohl s pomocí 2 našich vojáků a lehátek dostat do nemocnice, ale jeden voják byl zesláblý bojem, a tak mě omylem upustil! Lehátko dopadlo na zem, a já ucítil pichlavou bolest v zádi, zjistil jsem, že to byl odpadlý bajonet z AK-47! Byla to hluboká rána, a navíc mě nemohli při operování uspat, jelikož jsem měl nějakou vadu! Ta bolest byla nesnesitelná! Ale já jsem Vietcong, takže jsem to vyydržel! Po operaci jsem se dostal na nejhorší lůžko v nemocnici! Snažil jsem se zažádat o lepší lůžko, ale když jsem zažádal horlivěji, zlomil jsem si ruku! Teď ležím na zemi, ve svém bunkru, a konečně pociťuji úlevu od bolesti.