Vietcong 2 - česká fansite: downloady, screeny, návody, rozhovory a je±tě něco navíc

Vietcong 2 - nástupce legendy?
Vývojářská firma počítačových her Illusion Softworks, jež od roku 2008 nese jméno 2K Czech, se během své více než dvanáctileté historie nesmazatelně zapsala do paměti každého správného hráče akčních titulů. Produkty jako Hidden & Dangerous či dnes už takřka legendární gangsterku Mafia: The City of Lost Heaven asi není třeba ani představovat. Tak trošku ve stínu zájmu však v březnu roku 2003 vyšla vynikající střílečka Vietcong, která si během několika týdnů získala velkou popularitu a zařadila se na samou špičku oblíbenosti u českých, ale i evropských hráčů.

Vietcong se narozdíl od většiny ostatních 3D stříleček zaměřil na konflikt vietnamské války, který byl do té doby trošku nepochopitelně opomíjen. Titulů na téma 2. světová válka bylo na trhu nespočet, ale na jedno z nejkontroverznějších období světové historie se poněkud zapomínalo. Myšlenka to tedy byla fantastická – teď už jen záleželo na tom, jak se tvůrci poperou se samotným převedením svého nápadu na monitory herních nadšenců. A nutno říci, že se jim to povedlo náramně. Fantastická atmosféra vietnamské džungle vás pohltila od prvního vstupu do temných stínů stromů a nepustila vás až do závěrečných titulků. Velká škoda, že tvůrci tehdy svému projektu jakoby sami pořádně nevěřili a nedokázali vedle skvělého singleplayeru vytvořit i kvalitní multiplayerovou sekci. Ta si však i přesto, že trpěla značnými neduhy, získala velkou řadu fanoušků a hravě se probojovala do série Mistrovství ČR v počítačových hrách, jež se v ročních periodách konala v rámci mezinárodního veletrhu informačních technologií Invex.

Ačkoliv byl tedy síťový kód Vietcongu značně nedotažený, hra se stala velkým trhákem. Tvůrci tento fakt pochopitelně nemohli přehlédnout a s velkým předstihem oznámili, že pracují na hře Vietcong 2. Ten měl dle původních zpráv jen lehce upravit svého staršího bratříčka a hlavně, hlavně výrazně zlepšit síťovou hru. Kéž by tomu tak bylo...

„Zažijte na vlastní kůži brutalitu války ve Vietnamu ve hře Vietcong 2. Stanete se účastníky tetské ofenzivy, a to na obou stranách konfliktu. Vrhněte se do nelítostného městského boje s použitím autentických dobových zbraní a dopravních prostředků.“ Tak přesně těmito na první pohled skvělými slovy nás vítal obal nové hry Vietcong 2, jež spatřil světlo světa v říjnu roku 2005. Od vydání jedničky uplynulo jen dva a půl roku, což je relativně krátká doba. Bylo tedy na místě si myslet, že tvůrci skutečně dostáli svým slovům a řídili se heslem proč měnit to, co dokonale funguje...

Realita však tyto domněnky potvrdila jen částečně. Druhý díl Vietcongu totiž laxně zahodil to největší kouzlo, jež zdobilo jeho předchůdce – tedy hutnou až mrazivou atmosféru vietnamské džungle. V kampani pro jednoho hráče si v kůži amerického vojáka vychutnáte onu zmiňovanou tetskou ofenzivu jen ve formě pouličních přestřelek, které jsou navíc značně stereotypní a časem začnou nudit. Kde jsou ty časy, kdy jsme se museli pomalu a nenápadně plížit za naším stopařem, kdy nás vylekal každý zvuk kvákající žáby či kdy jsme s otevřenou pusou sledovali barevného papouška, který právě vyletěl z křoví před námi? Jsou pryč, namísto toho nám Vietcong 2 nabízí to, co už tak důvěrně známe z řady jiných her – městské přestřelky. Přitom v samém závěru kampaně si vyzkoušíte i pár kratičkých misí za vietnamského bojovníka právě v prostředí džungle a hra se okamžitě stává o stupeň lepší. Je vskutku nepochopitelné, proč se tomuto typickému vietnamskému exteriéru tvůrci tentokrát vyhnuli.

Hra se příliš nepovedla ani co se vizuální stránky týče. Založená na stejném enginu jako jednička trpí neduhy v podobě nemožnosti překonat zdánlivě snadné překážky, to vše navíc zabaluje jen do průměrné grafiky a neúměrně vysokých nároků na počítač. Výrobci jako doporučené požadavky uvádějí procesor na frekvenci 2,5 GHz, 1024MB RAM a grafickou kartu s pamětí 256MB a podporou PixelShader 2.0. Pravda je však taková, že na zmíněné sestavě si sice hru zahrajete, ale musíte počítat s tím, že v početnějších přestřelkách často budete umírat jen proto, že vám fps (snímky za vteřinu) klesnou pod únosnou hratelnou hodnotu. Rozhodně není na místě hru doslova hanit, jak je z přiložených fotek patrné, některé věci se povedly, ale takový o více než rok starší Far Cry v tomto směru jasně vítězí a to i s nižšími hardwarovými požadavky.

Při hodnocení singleplayeru se nesmí zapomenout ani na umělou inteligenci soupeře, potažmo spoluhráčů. Ani ta bohužel nevystupuje z šedivého průměru ostatních atributů hry a rozhodně o ní nelze hovořit jako o zdařilé. Vaši spoluhráči často zmateně pobíhají bojištěm a pletou se vám pod hlaveň, jejich střelba je navíc značně nepřesná, takže o většinu vietnamských zbojníků se stejně musíte postarat vy. To však nebude až takovým problémem, jelikož ve většině případů soupeř zmatkuje a namísto střelby se třeba snaží ukrýt za neexistující překážky, čímž si jasně požádá o ortel smrti. V některých pasážích se sice může stát, že vás šikovně ukrytý bojovník zabije na jednu ránu, aniž by jste měli šanci postřehnout, co se vlastně děje, ale při opakovaném hraní situace už mu nedáte jedinou šanci.

Abychom však jen nekritizovali, je Vietcongu 2 nutno přiznat hned několik významných kladů. Za prvé je to zvuk, se kterým si tvůrci zjevně detailně vyhráli. Dupot běžícího vojáka, výstřely zbraní či všelijaká zvěř ozývající se z křoví okolní džungle dodává atmosféru, jakou jen tak nezažijete. Když už byla řeč o zbraních, ve hře je možno vyzkoušet hned několik desítek autentických kvérů kapesními revolvery počínaje, automatickými kulomety pokračuje a odstřelovacími puškami končeje. Rovněž chování zbraní se snaží co nejvíce přiblížit realitě, takže si nemyslete, že takové AK47 udržíte v jedné ruce, zatímco tou druhou si připálíte cigaretu. Kdepak, zbraně pořádně kopou a než si na to člověk hrající jiné, s realitou si hlavu nelámající, střílečky zvykne, nějaký čas to zabere.

Důležité je si uvědomit fakt, že váš voják není žádné rambo a do boje si s sebou může vzít jen omezené množství zbraní. Novinkou pro Vietcong 2 jsou různá povolání a třídy, kterých je výrazně víc než u prvního dílu a v závislosti na zvoleném povolání se nemění jen zbraň, kterou disponujete, ale také fyzické vlastnosti vaší postavičky. Zatímco tradiční pěchota může užívat jen základní zbraně, ale zase hodně vydrží, speciální komando má na výběr z širší skály zbraní, ale za to jeho odolnost není tak vysoká. Celkově je ve hře osm různých tříd a oproti prvnímu dílu v tomto směru došlo k jasnému zlepšení.

Řada dalších skvělých věcí pak byla převedena z prvního dílu. Zde je nutné uvést zejména systém střelby, během kterého máte dvě možnosti – buď budete střílet jen tak od oka s hlavní u pasu, což je sice mnohem rychlejší, ale zase méně přesnější, nebo si zbraň přiložíte k očím a díky systému míření můžete střílet i na větší dálku mnohem přesněji. Zamíření však logicky nějakou tu chvíli trvá, což může v souboji hrát klíčovou roli. Neznalce prvního dílu pak určitě potěší i detaily v podobě pískání v uších po explozi (lze vypnout) a podobně. V tomto směru se zkrátka tvůrci nechali inspirovat prvním dílem hry Vietcong a bezpochyby udělali dobře.

Trošku smutnou ironií osudu Vietcongu 2 je fakt, že chválit se na něm dají prakticky jen maličkosti známé z předchozího dílu, které věrní fanoušci série až tolik neocení. Hra je znovu fantasticky ozvučena, pyšní se velkou škálou autentických zbraní a nabízí řadu pro jiné hry netradičních opatření – možnost odstranit zaměřovací křížek zbraně, možnost vypnutí pískání v uších po výbuchu a podobně.

Zřejmě je nejvyšší čas opustit hru jednoho hráče a vrhnout se na tu část, od které se nejvíce čekalo – tedy multiplayer. Ten se uvedl s velkou slávou a tvůrci představili unikátní novinku v podobě sbírání zkušenostních bodů, na jejichž základě se pak všem hráčům generovala jejich hodnost. Každý hráč tak měl po příchodu na server ihned vidět, zda má tu čest se začátečníky či zkušenými borci. Systém však už od vydání hry nefungoval tak jak měl a jen přispěl k tomu, že Vietcong 2 i ve své silné disciplíně vyhořel.

V multiplayerové sekci sice odpadl problém změny prostředí, ale veškeré další nedostatky v něm ještě více rozevřely svá křídla zkázy. Nepříliš líbivá grafika postavená na starém enginu a s neúměrnou náročností na hardware odradila řadu hráčů vlastnících v té době i nadprůměrné stroje. Pokud vám totiž singleplayer jel docela dobře, vězte, že na serveru, kde kromě vaší postavičky pobíhalo dalších devět lidí, šla plynulost hry znovu rapidně dolů. Ortodoxní milovníci prvního Vietcongu navíc tvrdili, že zbraně v porovnání s jedničkou příliš moc kopou a rovněž systém míření se změnil spíše k horšímu. Tento fakt v kombinaci s již zmíněnou náročností hry na počítač vedl k tomu, že se servery Vietcongu 2 vyprázdnily stejně rychle, jako se po vydání hry zaplnily.

Světýlko naděje pro uvadající Vietcong 2 vykřesali samotní fanoušci, kteří vydali aktualizující patch Fist Bravo, jenž měl největší nedostatky hry komplexně řešit. Vedle toho se hovořilo i o tom, že v případě zájmu je možnost vytáhnout nejoblíbenějších mapy Vietcongu a převést je do druhého dílu. Pohled na současný výpis serverů Vietcongu 2 však poskytuje jasný důkaz o tom, jak celá tato snaha dopadla – fiaskem.

Druhý díl Vietcongu působí dojmem nedotaženosti. Na tvůrce však bylo tlačeno ze strany vydavatele, kterému šlo především o včasné vydání hry na pulty prodejen. Tím, že na samotnou tvorbu byl předurčen jeden rok a hra se za tu dobu několikrát přepracovávala, způsobilo, že se některé její části zkrátka nedotáhly do konce. Bohužel se jednalo zrovna o ty části, jež byly z hlediska hratelnosti zcela klíčové. Vietcong 2 je hra, u které se určitě dobře zabavíte a odreagujete, ortodoxním příznivcům prvního dílu pak nelze hru nic jiného než doporučit. Pravdou však zůstává, že po dohrání ji zřejmě dáte zpět do krabice a v budoucnu už si na ni jen těžko vzpomenete.